Připadala jsem si trochu zvláštně, když jsem Honzu žádala, aby se mi nesmál, bral to vážně, vzal rýč a tašku s předem připravenými věcmi a vyrazil se mnou na sad, kde uctíme a zakopeme moji placentu. Když mi dával do rukou rýč špinavý od pavučin, stejně si to pousmání neodpustil.:-)
Společně s naším třetím dítětem Dominičkem nám přišlo do života spousta nového, doposud nepoznaného. A to se týkalo i placenty a nejen té jeho. Když se narodily naše první dvě dcerky, ani mě nenapadlo řešit, co s jejich placentou. Bylo mi jedno, že jí porodní asistentka vhodila do nemocničního koše a že jim tahle krásná kamarádka možná bude chybět. Nebo spíš uctivé rozloučení s ní, s placentou a tím nádherným stromem života, který tam byl pro ně, aby jim dal veškerou výživu, lásku, aby pro ně zdobil moje těhotné bříško.
Těsně před porodem jsem dostala od kamarádky Gábi krásnou knihu “Placentový rituál” od Radany Flavemy Chariel a aniž bych ji četla (to až po porodu), vyslala jsem přání, kéž by se tak někdo po narození Dominička o jeho placentu postaral. A tak jsem si souhrou předem připravených “náhod” přivolala Janičku Barreru. Byla jsem šťastná, když přijela nejen jako podpora po porodu, ale s láskou se placenty ujala, s jemností jí zpracovala a vyrobila mi z ní kapsličky, tinkturu, esenci i nádherný lapač se stromem života. Zbytek jsme si uložili do mrazáku a čeká na den, kdy jej spolu s naším synkem zakopeme pod jeho strom. Ale přišla otázka, co já?
Po nádherném domácím porodu jsme začali s mým mužem prožívat naprosto nečekaně mezi sebou těžké chvíle a já se stále dokola ptala proč? Moje srdce plakalo a tělo prožívalo fyzickou bolest. Vždyť jsme prožili tak nádherné chvíle? A pak se to stalo. Ležela jsem na bolavém břiše, které se zablokovalo a přestalo čistit, a pod zavřenými víčky se začal odvíjet příběh mého narození.
Cítila jsem to úžasné teplo, bezpečí a nekonečnou lásku. Viděla jsem sama sebe, jak se dotýkám pupeční šňůry a jak už se mi chce na svět. Ale co přišlo potom? Ta bolest a odloučení, to chladné světlo a cizí ruce, okamžité odstřižení, ta náruč maminky, která se mi vzdalovala, ty chvíle naprosté bezmoci a rezignace. A tohle všechno se mi promítlo jako děsivý film přesně v den, kdy mi po porodu přijela pomáhat mamka. I ona mi ze svého úhlu pohledu vyprávěla o tom, jaké to bylo, když jsem se narodila. A já si to mohla uvědomit, přijmout, pochopit a nechat odejít. Uvědomila jsem si mnohem víc souvislostí i ve spojení s porodem Dominička a jeho placenty. Začala jsem se těšit, až budu moci poděkovat a rozloučit se s tou svojí.
Když jednoho odpoledne vyrazil Honza pro Denisku do školy, rozbolelo mě v podbřišku a šla jsem na chvíli i se spícím miminkem do peřin. A ačkoli bych to nečekala, měla jsem najednou chuť jít nakreslit obrázek sama sobě a své placentě. Vznikl kruh, uvnitř já, jako miminko v děloze, pupeční šňůrou spojená se svou placentou. A kolem dokola spousta květin a srdíček. Také jsem vzala do rukou zbytky rudě růžové látky z mojí slavnostní sukně, jehlu, která po látce jemně klouzala, stužku a vytvořila ji, moji placentu. Hrála jsem si, jako malá.
Krom toho jsem si připravila svíčku, okvětní lístky světlých růží, které mi Honza od porodu pravidelně nosí, červené pírko, obrázky od holčiček, čaj z měsíčku a kontryhele z letní louky, hořké mandle v čokoládě a knihu , ze které jsem pod jabloní četla léčivou pohádku o placentě z knihy “Placentový rituál”. Honza sice malinko drkotal zuby, že je mu zima, ale vydržel to s námi. Vykopali jsme hlínu na místě bývalé krtiny, vsypali lístky růží, zapálili svíci, vložili vyrobenou placentu a společně s obrázky zasypali hlínou. To se asi bude krtek divit.:-)
Holčičky na místo naházeli suchou trávu, prý aby se nedivili sousedé, až tudy půjdou venčit psy. Připili jsme si čajem. O tom, že když tam ty kytičky necháte, tak je pěkně hořký, bych asi měla pomlčet. 🙂 Ale mandličky v čokoládě to zase rychle napravily. Někdo by možná řekl, ženská bláznivá, ale víte co? Něco ve mně se změnilo a vidí to i moje okolí. Tohle nejsou hlouposti, tohle je moje ztracená důvěra, kousek sebe sama, který se mi vrátil. Kousek někde hluboko ve mně, který byl špatně a spravil se. Vyléčil a doplnil. Určitě to sobě i svým dětem dopřejte taky! Protože chvíle po našem narození nebyly v pořádku, ta doba to s sebou nesla, ale my to dnes můžeme dělat jinak.
Zdeňka Brzáková