Jak se nám Dominiček narodil doma v kuchyni

Sedím v podkroví našeho domečku, teplý vzduch z topení si pohrává s bílými pírky a krajkou lapače za oknem a vedle mně spokojeně oddechuje Dominiček, alias “strong man”, jak to má napsané na pyžámku.:-)

Nemůžu se na něj vynadívat, asi jako každá novopečená maminka na své miminko, je jistě nejkrásnější na světě. Ale on fakt je.:-) A jak se to vlastně stalo, že se nám narodil v kuchyni?

Foto: Jan Brzák

Popravdě, ačkoli se hodně snažím vracet k přírodě, přirozenosti a ke kořenům, děláme věci tak, jak je cítíme, a jdeme tak trochu proti proudu a systému, porod doma jsem nikdy neplánovala. Možná i proto, že jsem se doma nikdy necítila úplně bezpečně a najít si respektující  a otevřenou porodnici mi vždy přišlo jako lepší řešení. A to i přesto, že některé věci a zásahy do přirozeného běhu mých předešlých porodů prostě v pořádku nebyly a měly vliv na to, jak se porody ubíraly.

Tohle miminko mělo ale všechno jinak už od chvíle, kdy k nám přišlo. Věřte, nevěřte, když byl Honza předloni v létě ve tmě, přijel s tím, že viděl další dítě a o měsíc později přišlo miminko i ke mně. Počkalo si ale až do loňských čarodějnic, do chvíle, kdy se mohlo zrodit ze skutečné a silné chvíle lásky. Lásky, která přesahuje obyčejné milování. A vybralo si magické datum příchodu do mého bříška. Den, kdy jsme já, Honza a holčičky  na břehu řeky symbolicky vhodily do ohně na papírku napsané vše staré a nepotřebné, nazí skočili do studené vody a prožili kouzelný večer.

Foto: Jan Brzák

Celé těhotenství s ním bylo jedno veliké úžasné dobrodružství. Vnímala jsem jeho silnou energii velikého ochránce s jasnými hranicemi a obrovským srdcem. Tolik jsme toho prožili. Mám pocit, jako bych teprve s ním skutečně dospěla, učil mě rozlišovat priority, být naprosto přímá a umět se za sebe postavit. Prožívali jsme s Honzou nejen ty láskyplné a krásné chvíle, ale i mnohé bolavé věci se otevíraly, aby mohly odejít. Možná i proto se nám ukázal, ačkoli jsme chtěli mít zase překvápko.

U holčiček jsem vždy měla jasno, kde a jak budu rodit. S ním ale bylo vše stále zahalené v mlze, přicházelo spousta variant a já byla až do poslední chvíle ve veliké nejistotě. Nedokázala jsem nic naplánovat a občas se hlavně kvůli tlaku okolí cítila trapně. Věděla jsem jen, že mým velikým přáním je přirozený porod, ideálně bez velikého přejíždění a přerušování, v láskyplném prostředí, se srdečnými a správně naladěnými lidmi a s možností být co nejdřív po porodu všichni s miminkem pohromadě v pohodlí domova.

Foto: Jan Brzák

Protože doma jsem ale rodit neplánovala a stále ke mně přicházelo jméno jedné z nejlepších porodních asistentek Aničky Kohutové a mě blízké ženy Moniky Valové, která dělá ženskou bylinnou napářku a doprovází ženy k porodu, začala jsem hledat nějakou chaloupku v podhůří Jeseníků poblíž porodnice v Krnově. Pořád ale ne a ne to dotáhnout, jako by mě něco brzdilo. A tak jsem se uchýlila spíš ke druhé variantě.

Tou byla Jihlavská porodnice, kam Anička a Monika často jezdí školit a až na pár drobností by byla nejlaskavější variantou. Navíc poblíž mojí maminky, a tím pádem i hlídání pro holčičky na Vysočině. Ani tady jsem ale neměla jasno. Stačilo jen důvěřovat. Všechno mělo své důvody, které prostě člověk nenaplánuje, a ukázaly se až těsně před porodem. Dnes už vím, že jsem mohla klidně zůstat ještě ve větší důvěře a netrápit se reakcí okolí, které prostě nedokázalo pochopit, že to nemám přesně naplánované. 

Foto: Jan Brzák

Deniska totiž na Nový rok dostala neštovice a jakékoli cestování nepřipadalo v úvahu. Varianta Jeseníků tím padla a Vysočina také moc nevypadala, protože cesta z domova i s předáním holčiček by byla na dvě hodiny. To si popravdě u běžícího porodu neumím představit. Ale měla jsem pocit, že se Dominiček narodí později, Deniska se uzdraví a třeba týden před porodem zůstaneme bydlet u mamky. 

Do toho jsme s Honzou přesně deset dní před narozením Dominička prožili nádherný předporodní rituál, viz. minulý článek, a mě se stalo něco zvláštního. Najednou jsem se i doma začala cítit krásně. Jako by láskyplná energie žen zaplnila každý kout, kam jsem se jen vrtla. Naše kuchyně se stala místem, kde jsem relaxovala, obklopila se všemi dárky, květinami a svíčkami. 

A poslední víkend před porodem jsme se navíc vydali na kurz hypnoporodu s Gábi Švadlenkou a dalšími muži a ženami. Ač bych z názvu kurzu čekala hlavně meditace a různé vizualizační techniky k porodu, bylo to naprosto úžasné a praktické i ze strany fyziologie porodu. Spousta názorných příkladů a videí, že i muži krásně pochopili, co se v tělech jejich žen děje a jak je mohou v jednotlivých fázích porodu podpořit. Viděla jsem na Honzovi, že získal mnohem větší důvěru. Když se ptal o přestávce Gábi, jak má v případě potřeby přestříhnout pupeční šňůru, věděla jsem, že s ním mohu počítat, ať se stane cokoli.  Za to budu Gábi a celému “Jemnému zrození” navždycky vděčná. Navíc ten čas jen pro nás a miminko, co víc si přát.

Další den se ukázaly první pupínky neštovic i Liliance a my museli z Vysočiny domů. Pro jistotu jsem obvolala kamarádky a našla porodní asistentku Haničku v našem dosahu. Domluvily jsme si schůzku na středu 15. dopoledne. Malinko mě to zarazilo, protože ve stejný den měla přijít na návštěvu odpoledne i Janička Barrera, se kterou jsme se náhodně poznaly na jednom workshopu pro těhulky v Praze. Janička pomáhá ženám v přirozeném těhotenství, mateřství i při kojení a já cítila, že kdyby něco, mám podporu hned za kopcem.

V úterý večer jsem už nemohla jít spát. Cítila jsem v sobě obrovskou energii a potřebu douklidit a připravit domeček na příchod miminka. Do 4h do rána jsem lezla s kýblem a hadrem doslova po skříních a začala cítit zvláštní tlak v podbřišku. Něco mi napovídalo, že už to začíná. Já si to ale ještě úplně přiznat nechtěla. Vždyť jsem se ani nevyspala, že? A ještě ke všemu nemocné dítě.:-)

Dopoledne přijela Hanička a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že se známe z kurzu pro porodní asistentky u Aničky Kohutové. Já tam byla jako těhotná “modelka” a Hanička spolu s dalšími 4 ženami o mě pečovaly. To už chodily jemné vlnky, ale Haničku jsem ještě poslala pryč. I Janičku, která přijela odpoledne a vyzdobila naši chaloupku nejen růžemi a krásnými omalovánkami, ale hlavně svým úsměvem.  

Vlnky zesilovaly, Lilianky svědění a bolest z neštovic také. Neměli jsme hlídaní a já si pořád říkala, že jsou to třeba jen poslíčci. Sama jsem tomu ale nevěřila.:-) A tak jsem místo plánovaných meditací a vizualizací k porodu celý zbytek odpoledne nevědomky připravovala kuchyň na večer a poslouchala pohádky, které jediné dokázaly Lilianku utišit.:-) Pořád jsem si tak nějak nechtěla připustit, že už rodím, pořád mi nedocházelo, že se to stane u nás v kuchyni a nebo ano?:-) Vlnky se změnily ve vlny a Deniska mě v jejich průběhu chápavě hladila s tím, že jednou ji to čeká také. Honza snesl z půdy velký míč a já se každých deset minut houpala a hladila si záda. 

Musela jsem se smát, když ten den dávali večerníček “Chaloupka na Vršku” a zrovna byl díl, kdy se narodilo miminko.:-) Holčičky šly do peřin a já to konečně v sobě mohla povolit naplno a cítila jsem, jak se otevírám. Jak se celé moje tělo noří do mohutných vln a připravuje se na zrození nového života. Věděla jsem, že mě nikdo už nikam nedostane a dokonce jsem měla i pocit, že tam nikoho kromě Honzy nechci a nepotřebuji. Snažila jsem se ten okamžik příchodu dalších lidí oddálit. Ale můj muž konal a naprosto to chápu. Je těžké vcítit se v té chvíli do těla své ženy a představa, že mu porodím miminko samotnému do náručí…hihi:-) 

Kolem deváté jsem si napustila ještě vanu a nechala horkou vodu ulevit intenzitě, která s vlnami přicházela. Honza mě pak vzal do náručí, česal a sušil mokré vlasy. Mezitím se uvnitř mě co pět minut rozpoutala mohutná bouře a já se hlavou smýkala v Honzově náručí o jeho svetr, občas i o kalhoty. Ani si je nestihl převléknout z půdy, kde hledal míč a musím se ještě teď usmívat, protože ta vůně prachu už asi navždy zůstane součástí mých vzpomínek.:-) A když jsem začala volat: “Anoooo, Anoooo, Anooo….”, Honza si myslel, že volám jméno asistenky  Hany a začal vytáčet její číslo. 🙂 No vymlouvejte mu to v průběhu vlny. 🙂

Hanka nakonec dorazila akorát ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že tu intenzitu už nemůžu dalších pár hodin vydržet, celé moje tělo se otřásalo a tlak byl obrovský. Začala jsem o sobě pochybovat, ale také mě něco říkalo, to už je ta chvíle. Na několik minut jsem si lehla na zem a upadla do spánku. V tom přišla taková menší “tsunami”, která mě zvedla z podložky a mého měkkého hnízdečka, které mi Honza na zemi připravil. A šup….Dominiček už na nás koukal svou malou hlavičkou, nebo spíš na Honzu a Hanku. Moje tělo zatlačilo a podruhé šup….byl na světě!

U nás v příjemném přítmí útulné kuchyně, za zvuků jemné meditační hudby, v mém teplém náručí plném lásky, radosti a překvapení, že už je tady. Chvilku jsem jen lapala po dechu a nemohla tomu uvěřit, že jsem to zvládla, že už je s námi a že nikam nemusím jezdit. Holčičky zatím spaly tvrdým spánkem ve vedlejší místnosti. 

Za chviličku přijela i Janička a pomohla nám postarat se o nejlepšího přítele našeho miminka v děloze, o jeho spřízněnou duši…jeho placentu. Měla jsem malinkého na bříšku a vůbec mě zprvu nenapadlo se o ni starat. Cítila jsem jen, že je vše v pořádku. Dávala si na čas, ale to už je zase jiný příběh. Dnes už vím, že bych sobě i jí příště dala více času. Milovala jsem těhotenství a cítila jsem se v něm tak nádherně.

Když jsem jí porodila, poprvé v životě neskončila v koši, ale měla jsem možnost si ji prohlédnout. Byla nádherná a celá Dominičkova. Vyživovala ho, celé dny se na ní díval, dotýkal, hladil. Otiskli jsme ten krásný strom života na bílý list papíru, z dotepaného pupečníku usušila Janička srdíčko, vytvořila nádherný lapač a připravila mi z ní tinkturu, kapsličky a esenci. Je to dar a jsem vděčná, že jsme ji alespoň Dominičkovi mohli uchovat. Zbylou část, až přijde čas, zakopeme pod jeho stromeček. 

Foto: Jan Brzák

Krásné bylo ráno, kdy se přišly holčičky podívat na miminko. Chvíle plná lásky a dojetí. Žádné návštěvní hodiny, jen nás pět a neštovice:-) Ale kdo ví, možná právě díky nim jsme nakonec zůstali doma a prožili porod, jaký bych přála každé ženě.

Další dny jsme chtěli být jen a jen spolu, daleko od světa a všeho ostatního. Mazlit se, tulit a prostě jen být. I tak nám první týden přinesl několik náročnějších chvil hlavně ve vztahu a já se pořád dokolečka ptala: “Proč?” Až po několika dalších dnech jsem pochopila, že změny, které se v nás obou staly, jsou tak veliké, že to tak prostě muselo být, že  i to je součást života a toho, jak se vzájemně posouváme, jdeme dopředu, nebo se spíš vracíme sami k sobě? Moc se těším a jsem zvědavá, co dalšího nás ten náš brouček bude v životě učit a v čem nás nenechá stát na místě. Už teď si nás pěkně nachystal. 🙂 Jak asi budou příběhy našich životů spolu s ním pokračovat?

Zdeňka Brzáková

Foto: Jan Brzák 

www.janbrzak.cz