ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ? Co překonalo i naše NEJDIVOČEJŠÍ PŘEDSTAVY?

Honza před odjezdem: “Zdeničko, a co tam vlastně budete dělat a kam jedete?” Teď se tomu musím dost smát, protože všechno bylo úplně jinak, nahony vzdálené mým představám  o sbírání plodů podzima, vytváření mandal a o meditování v trávě. V košíčku jsem po většinu času nosila mobil a svačinu a ruka se mi prověsila s bolavými zády snad až ke kolenům. Místo mandal mi jeden nepochopený vtip nadzvedl mandle, abych přiznala, že se ještě občas moje “já” dokáže cítit ublíženě a brát si věci osobně. No nic, tak se člověk učí a kde jinde a lépe, než mezi přáteli. A místo meditování v trávě jsme to zkoušeli při usínání v posteli … no co myslíte? Áno, áno, usnout se nám skutečně povedlo výborně:-) Takže CHCETE VĚDĚT, JAKÁ BYLA DOVOLENÁ PRO DOBRODRUHY A JAKÁ PŘEKVAPENÍ NÁS JEŠTĚ POTKALA? Tak si vezměte klidně něco ostřejšího a můžeme začít:-)

Dobrodružná byla už naše cesta na Moravu, když naše jízda s porouchaným plynem začala formou “škytlo, prdlo, poskočilo” a jistá řidička (jako že já) si ostrým řezáním zatáček, divokým řazením a občasným pletením stran hodnost excelentního řidiče také zrovna nezískala. Moniku jsme vyzvedly z nádražní restaurace s krosnou a buchtičkama v balíčku a mazaly směr Žítková. Dlouho jsme nemohly objevit ubytování, až nakonec … ejhle, ubytování pro dobrodruhy na samotě u lesa, kde pronajímající rodina 13 let žila. Před odjezdem jsem až do posledka pracovala, takže vznikl přehršel věcí ve 4 velkých taškách s jistotou, že si je stejně dovezu až k chalupě. A ejhle. Na kopci na nás zablikala baterka a půl kilometru jsem klopýtala ověšená jak vánoční stromeček.

Ale když se ze tmy najednou vynořila chaloupka, jak z perníkové pohádky, malá rozsvícená okénka, dým z komýna a vítající kočička, údivem jsme jen vydechly. A uvnitř, jako by se zastavil čas a my se vrátily téměř o 100 let zpátky.  Manžel naší milé hostitelky Katky Bětky, která také provází po Žítkové a okolí, je řezbář a nás obklopila jeho nádherná ryzí i jemná práce. A uvnitř světnice, jako z dob mojí prababičky. Jen pec, staré hrnce, přirozeně patinovaný stůl a židle, místo lednice díra v podlaze a v ní hrnec, místo televize police plné knih, místo sprchy pramínek vody před domem a místo toalety stylová latrína. Bylo mi jasné, co nás čeká, ale těšila jsem se z toho, jak malé děcko. A jedno jsme tam také měli, ještě základní školou povinnou dcerku Terezii Marii, dítě lesa a přírody s obrovským srdcem, odvahou i přirozenou radostí ze života a jasnou přestavou, co chce dělat – masírovat a sbírat bylinky. Takže i na to wellness a masáže nakonec došlo. A není nic krásnějšího, než když se Vás dotýkají něžné ruce dítěte. Než jsme zalezly do spacáku, šup umýt obličej a zuby ven do tmy k pramínku a dát si bobříka odvahy k latríně, která stojí kousek chůze v lese.

Ráno jsem vstala poslední, jako housenka jsem se vykuklila ven, na plotně už voněl čaj z čerstvých bylinek a květinek a holky se vracely s ručníkem od pramene. Nejdřív se mi v ranním chladu do toho studeného pramene moc nechtělo, ale přehodila jsem ručník přes rameno a na Evu se hezky celá opláchla. Víte, co je ŽIVÁ VODA? Tak si tam taky dojeďte a pochopíte. Najednou mi nebylo zima a cítila jsem jen čistou radost z toho koupání ve studené vodě. Moni používala ještě jeden krásný horalský výraz, co že si jdeme umývat, ale to se tady napsat nedá:-) No a ten trůn, na který si jdete ráno sednout, když nad vámi šumí buky a svítí na vás ještě líné sluníčko … prostě zážitek.

Celý den jsme se potom nechaly unášet tím, kam se nám zrovna zachtělo, kdo nám co doporučil a užívaly si ty nádherné výhledy. Holky si jako pravé “Žítkovské bohyně” daly pivo, já teda limču, a vůbec nevadilo, že jsme vlastně o pár metrů minuly dům poslední “bohyně” Irmy Gabrhelové a nedošly na to supr místo ve Vyškovci. Protože jsme povídaly, smály se, potkaly spoustu rostlin i zvířecích kamarádů a večer se už vůbec nedivily, že do chalupy přijela ještě jedna další žena, jen tak “náhodou” zrovna bývalá kolegyně Moniky někde od Ostravy:-) Masírovalo se, chalupa se jen otřásala smíchem a pak vše jen zhaslo a utichlo.

Další den, další nečekané zážitky. Opláchnút se, nasnídat, trošku si urovnat názory a hurá do Březové, natěšené s plnými peněženkami na skleněné kytičky a ptáčky z místních ručních dílniček a skláren. Jen hádejte… ano! Oběhly jsme snad celou vesnici, dokonce zvonili u jedné paní, kterou nám u kostela doporučila milá babička. Co si asi tak mysleli, když viděly 3 neznámé ženy za dveřmi v sobotu ráno si domyslete sami:-) Prostě peněženky zůstaly plné a my se občerstvené vydaly pro “Janáčkovu kdyselku” kamsi do hlubin lesa. Našli jsme malou rouru, na kterou by se krásně hodilo přísloví: “…stačí, když kape”.  A co se tak stane na horách, když potřebujete pomoc? Zachrání vás bernardýn. A nás taky! Když jsme zrovna seděly na kmenu stromu a loupaly si bukvice ke svačině, šla kolem rodinka v čele s bernardýnem a s taškami plnými prázdných lahví na vodu. A ejhle, on  ten pramen a léčivá minérálka byl ještě o kousek výš:-)

“Voda ulovena a hurá do Žítkové, třeba ještě stihneme prohlídku a povídání v domku, kde žila poslední “bohyně” Irma Gabrhelová”. Cesta ještě ale nečekaně přinesla jednu zastávku a zas to byla “Itálie”. Nejdřív ráno u stolu a tady jsme se tomu od plic zasmály. Tentokrát ale v podobě obchůdku nabitého pravými italskými dobrotami. Takže naše peněženky si konečně přišly na své:-) K domku Irmy jsme přijely o víc jak 10 minut později na poslední prohlídku, ale zajímavé, že ta předchozí se opozdila a my to stihly.

Neskutečný zážitek to byl a tělo nás brnělo. Do domku dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce. A to jen umocnilo silnou a tajemnou atmosféru. Dala se do nás zimnice. Kvůli hrnku horkého kafe nebo čaje a některé i záchodu bysme udělaly cokoli, třeba projezdily celou Žítkovou a nakonec už druhý den po neúspěchu kvůli svatbám skončily na našem “oblíbeném” motorestu. Romantika jak noha:-) Ale jídlo domácí a hezky jsme se zahřály do vymrzlé chalupy. Zajímavé, že ta tma a samota najednou působila více, když paní domácí odjela do města a my zůstaly v chalupě samy. Přiznám se bez mučení, že na malou jsem nešla dál, jak dva metry od chalupy:-) Ale Moni zatopila, uvařily jsme čaj, začetly se do knížek o “bohyních”, ohřály vodu a v malém lavorku se jedna po druhé ošplouchly:-) S pocitem, že nás nikdo vidět nemůže, sice se bojíme, ale široko daleko jsme samy a v bezpečí. JENŽE!

Ráno nás vzbudily hlasy! Na lavičce před domem v kouři dýmu docela mladý týpek s plnovousem a velikou kulatou náušnicí v uchu a holčina, které zešedivěla pleť … z čeho asi. Moni to nazvala: “To je v pohodě, jsou to “fetky” a přišli si jen vyprat:-)” No šok to teda byl. Prostě člověk nikdy neví:-)  Jak přišli, tak zase odešli a my ještě před odjezdem na chvíli poseděly na louce mezi kravinci s úžasem nad tou krásou i všemi zážitky.

A příjemné bylo, že jsme Moni vezli nééé domů, ale přímo na vinohrad a do sklípku. Óóó, to byla paráda. Pořádně koštovat jsem sice nemohla, ale vínečko si dovezla dom, prošla se vinohradem a s chutí okousala poslední zapomenuté hrozny.  I ta D1 byla celkem přívětivá, já už polepšená řidička a po cestě zastavení na výborný dortík a kávičku na hotelu Farma na Vysočině.  Když ještě po cestě probíráte aktuální módní trendy v holení. Hihi … o smích se Zuzkou postaráno. Teď už tu jen sedím, dopíjím a všichni spí.  Holčičky řádně pomazlené a nakrmené čokoládou z cest, Honzík řádně obdarovaný pivkem z místního pivovaru a vínem z vinohradu a nezbývá mi než říct: TO ALE BYLO NÁDHERNĚ ULÍTLÉ DOBRODRUŽSTVÍ! TAM CHCI ZAS!

Zdeňka Brzáková

@podnikanizpiskoviste