Chcete vědět, co si odnáším ze TMY?

Z posledních chvil PŘED POBYTEM VE TMĚ…..Sedím na lesní lavici s vyrytým srdcem, svítí slunce, vítr mi jemně zvedá vlasy, cítím vůni borovic, u ruky tužku a papír, na klíně pastelky a čisté plátno. Před chvílí jsem si prohrábla vlasy a odletěl sršeň, ani jsem nevěděla, že tam je. A poprvé v životě jsem se nevyděsila, propojení s přírodou je tady mnohem větší, i moje důvěra.

Ostatně mí včerejší první návštěvníci mě o tom dokonale přesvědčili. Po příjezdu jsem se šla ještě nadýchat čerstvého vzduchu a uplést si veneček do vlasů v drobných kapkách deště a stovky maravenců si u mě mezitím udělali večerní párty:-) Ráno odešli a já věděla, že je to tak správně a ten téměř celý další den jsem ještě potřebovala prožít ve světle, spočinout a odpočinout.

Čekala jsem, až bude má chatička vyvětraná a obsypsná hřebíčkem mě přijmout do bezpečné tmy. Je to jiné, když víte, že můžete kdykoli zamknout, rozsvítit nebo odejít, že Vám někdo přinese jednou za den 6 krabiček s výborným jídlem a popovídá si s Vámi. Vyndala jsem peřiny, ať je provoní slunce a šla ještě na chvíli pod jabloně do síťovky koukat na stromy v letním větru a čerpat energii. Místní rozhlas mi k tomu vyhrával “biograf Lásky” od Hanky Zagorové, moje oči hltaly stromy nade mnou, co víc si přát:-)

Věděla jsem, proč do tmy jdu a jaká témata chci v životě pořešit, ale také jsem tušila a zůstala otevřená tomu, že přijdou i jiná nečekaná témata a já budu z těch úžasných chvil v síťovce čerpat pohodu. A mezi mateřídouškou a spadanými jablíčky vznikl i obrázek pro radost, který vyzdobil zavřené okno chatičky a moje ruce se ho ve tmě několikrát dotýkaly.

A teď tu sedím, je noc, vše se zdá být pořád tak blízko a vlastně nevím co a kolik toho napsat. Bylo to tolik silné, náročné i dlouhé, a zároveň tak reálné, přítomné a nádherné. Přála bych to prožít každému člověku, který se tam nejde jen tak bezcílně nudit. Můj seznam PROČ byl dlouhý, ale důležitost věcí se tak změnila! A když jsem se dnes dívala, dostala jsem odpovědi na všechny své otázky a něco mnohem důležitějšího navíc.

To, za co jsem nejvíc vděčná, že jsem vždycky od narození měla odvahu, ale právě různé strachy se dost často přihlásily o slovo. Proto jsem i do tmy šla s těmi největšími strašáky mého života a věřte, že jsem je tam i potkala. Ale naučila jsem se s nimi pracovat a přijmout je v podstatě hned od začátku, až mě samotnou překvapilo, že žádné vyhrocené a děsivé situace nepřišly, i když? Ale určitě veliký vliv na to má i skutečnost, že jsem se naučila své strachy pokořovat i v běžném životě každý den.

Vím, že už napořád zůstanu jiná a ta slova o lásce, míru, bohu a  vdečnosti pro mě dostala úplně jiný rozměr. Bude to znít možná i malinko zvláštně, ale pro mě se to stalo přirozené a úplně normální. Také vím, že mě čeká napsat “Deník ze tmy”. A to teprv bude asi spousta lidí jen koukat:-) Ale věřím, že i spousta lidí pochopí. A malá ochutnávka několika důležitých věcí, které JSEM SI ZE TMY ODNESLA.

NAŠLA JSEM VE TMĚ SVĚTLO a pochopila SMYSL ŽIVOTA i své POSLÁNÍ.

ZJISTILA JSEM, CO ZNAMENÁ BEZPODMÍNEČNÁ LÁSKA nejen ke své rodině, ale všem lidem, zvířatům, rostlinám a třeba i kapce vody v oceánu.

Pochopila jsem, co znamená DÁVAT, I KDYŽ PŘÍJMÁM … a přijímat každou situaci s VDĚČNOSTÍ. A i když tenhle hřejivý pocit v sobě poslední dobou cítím často, pořád to ještě je dost málo.

Uvědomila jsem si, jak je skutečně těžké, NEHODNOTIT, protože jsme na to zvyklí. Jak si utváříme dost často úplně NESMYSLNÉ DOMNĚNKY, používáme naše SLOVA lehkovážně a neuvědomujeme si jejich SÍLU.

Vždy jsem ráda naslouchala, ale teď jsem ještě více pochopila sílu NASLOUCHÁNÍ BEZ jakéhokoli HODNOCENÍ.

A s tím je spojená i naše PÝCHA a jak je mnohdy těžké ji rozeznat, a to i tu “duchovní”. Jak často je i potřeba pomáhat spojená s pýchou. Pozor, když k vám lidé vzhlíží, nebo vy vzhlížíte k někomu. Sama se to stále učím. Pokaždé, když má člověk pocit, že už něco umí, nebo zvládl a dosáhl oproti ostatním.

S čím jsem šla do tmy, bylo NAUČIT SE PRACOVAT SE SVÝM STRACHEM. Lidé jsou dnes často uzavření, zdráhají se, utváří si předsudky, neradi vychází za své bezpečné hranice. Už 3,5 roku dělám věci jinak v našem podnikání a pokořuji své strachy a hranice každý den, ale ve VE TMĚ JSEM ZJISTILA, ŽE JE NEPOTŘEBUJI a všechny odešly ve chvíli, kdy jsem přijala ten NEJVĚTŠÍ STRACH a SMÍŘILA SE SE SMRTÍ. A to mi věřte, že to bylo nečekané a nejtěžší.

A ještě jedno moudro na závěr. ŽIJME TEĎ A TADY a ŽIJME MEZI LIDMI A S LIDMI více, než v minulosti a budoucnosti. I meditovat je potřeba s mírou, protože my jsme tady hlavně od toho, abychom žili, měli oči i srdce otevřené!!! TEĎ A TADY MÁME NEJVĚTŠÍ MOŽNOST POHNOUT SEBOU I VĚTŠÍM ČI MENŠÍM KOUSKEM SVĚTA!

Zdeňka Brzáková