Znáte ten pocit, kdy máte volno, tolik byste toho chtěli dělat, že nakonec nevíte, co s ním a co dřív? Honza za počítačem, zpracovává svatby a já s kamarádkou po telefonu zavzpomínala na ty úžasné šťastné dětské chvilky při sbírání rybízu a angreštu u babičky na sadě. Chvíle s maminkou, chvíle bezpečí, plných kýblů, červených pus, letních radovánek a velikého štěstí TEĎ a TADY.
A co je lepšího pro zahájení prázdnin, než právě ulevit taťkově zahradě od červených, žlutých a černých kulatých pokladů a mít při tom všechny ty pocity, které se s každou utrženou kuličkou vracejí. Holky to dle očekávání dlouho nebavilo, mravenci byli pro ně při ojídání rybízu dost kyselí a mě dalo velikou práci ochránit taťkovy výstavní ještě nezralé papriky, ale naštěstí na angrešt už se napíchnout nestihly a Honza si je vzal na hřiště. A pak už jen já, vůně lilií, příjemné odpolední slunce, lechtání mravenců na nohách a spousta těch pestrobarevných kuliček.
A co teprve, když jsem se snad po tisíci letech dívala na film při jejich čištění. Holčičky měly na chvíli pohádku, na záda mi příjemně hřála trouba a vůně hřebíčku a skořice mi připomínala cukroví a Vánoce. Není nad to si právě v zimě otevřít skleničku a zavzpomínat naoplátku na tyhle prosluněné letní chvíle.
Vnímám, že každý dospělý je na začátku prázdnin zase aspoň na chvilku dítětem. Přichází k nám čas dovolených a odpočinku, borůvkových knedlíků, vůně lesa a moře, košíky plné hub, teplé večery u táboráku, letní lásky, odřená kolena, čepice z melouna, žáby za tričkem, zkoumání vosího hnízda, chvíle s rodinou a přáteli a spousta dalších zážitků. I my jsme si hned na první týden, kdy jsou stejně všichni na svátky pryč, naplánovali dovču a povinný relax. Jenže!?
Nemáme cíl a já jsem poprvé pocítila na vlastní kůži, jaké to je, když něco v životě děláme bez cíle. A došlo mi, jak moc důležité to vlastně opravud je. Můžete to slyšet několikrát, ale není nad vlastní zkušenost. A platí to ve všech oblastech života! Myslíte, že na tu dovolenou nakonec pojedeme?
Je neděle a my vlastně můžeme jet kamkoli, nemám zabaleno, protože nemám žádnou motivaci a nevím co. Budou to hory? Jezero? Moře? Kempování nebo hotel? Čechy nebo zahraničí? Nebo nakonec zůstaneme v chalupě?
Člověk se nemůže vydat na cestu, když neví, kam chce dojít. Chce to alespoň nějaký směr a pak si užívat i tu cestu! A všechny změny a události přijímat s otevřeností a radostí. Hmmm….zní to báječně, ale umíme to v životě? Já se o to snažím, ale to víte, stoprocentně za to ruku do ohně nedám:-D
Tak nám držte pěstičky, ať skončíme dál než u babičky:-D
Zdeňka Brzáková
