V malebném koutě naší země nedaleko Rožminálu pod Třemšínem tvoří společně se svým mužem nádherný prostor (nejen jógové centrum) pro vzájemné setkávání a sdílení!
Hned po zaparkování před jejich kouzelným domkem mě přivítala maminka Zuzky a nádherná vůně jasmínu. Vzpomínka na babičku a tyhle něžné keře, které se skláněly nad malou motlitebnou v mezi u mlýna, místo, kde stála soška panenky Marie a místo, o které jsem se s láskou jako malá holčička po smrti dědy s maminkou starala.
Přivítala mě i Zuzka a další ženy (včetně těch malinkých a jedné psí :-), které se sešly, aby spolu pobyly, sdílely, tvořily, odpočívaly, sbíraly posvátnou ženskou bylinku KONTRYHEL a prožily chvíle vděčnosti. Lucie nám připravila v trávě jako překvapení nádherný kruh, milé ženy nanosily výživné a krásné pokrmy a mohly jsme začít.
Lucie nás krásně vedla. Linda se podělila o své bohatství a vědění o bylinkách. Seděla jsem v trávě, měla zavřené oči, cítila vůni květin, hřejivé teplo slunce, jemný vánek, dotýkala se trávy, vnímala, jak mi mravenec přeběhl po chodidle. A uvědomila jsem si, že právě reálně teď a tady prožívám to, co si vždy představuji při meditaci. Popovídaly jsme o dětech, posdílely vše, co zrovna přišlo, pojedly všechny ty pokrmy bohaté na živiny a lásku, se kterou byly připraveny. Zvládly jsme i jógu pod stromy na zahradě s malinko plnými bříšky a sluncem ve větvích.
A nezbývalo než sednout do trávy, začít sbírat a plnit košíčky, misky, sáčky a rendlíky. Ninka nás přitom kolébala a houpala svou léčivou písní a její čistý hlas se nesl širým krajem.
Zuzka připravila bohatý zelený nápoj ze všech rostlinek okolo, připily jsme si na zdraví. Lepší přípitek jsem nezažila a tu šťavnatou chuť na jazyku a srdečná přání žen si hýčkám ještě teď.
Vytvořila jsem si krásné obtisky kontryhele na sukni i holčičkám na dva malé látkové sáčky na bylinky. Čas tak rychle plynul a doléhal k nám zpěv zelených kamarádek od rybníka. Takový žabí koncert jsme si nemohly nechat ujít a vydaly se trávou přes louku, přeskočily potok, pozdravily svízele přítulu a přesvědčily ho, že si tulení může nechat na příště:-), vyplašili hejno mladých kachniček, které sbíraly pod keřem černého bezu sladký pyl a Lucie stála na hrázi a vše, co jsme prožívaly, pojmenovala jejiným slovem VDĚČNOST.
Vydaly jsme se zpátky po cestě mezi poli, slunce malovalo na oblohu barvami západu, chvíli jsme tiše poseděly na lavičce nad potokem a prsty si v podvečerním chladu přitáhly svetr ke krku, mluvily jsme o dávných časech a generacích žen, které tu žily před námi. Bylo to posvátné a krásné. Zuzka mezitím uspala svého synka a na ohni už na nás čekala domácí zeleninová polévka, na dříví se sušila růžová peřina a za ní poslední paprsky. Z povzdálí nás sledoval kohout, který si sice hlídá své slepičky dobře, ale bez hrábí se není radno po zahradě procházet:-)
Tenhle den zůstane v našich vzpomínkách a srdcích už napořád a vím, že mi bude útěchou a zásobárnou energie ve chvílích, kdy budu vyčerpaná, kdy mě potká mráz za oknem nebo v lidských srdcích. Potom si otevřu sklenici, uvařím čaj z kontryhele, zavřu oči, napiju se a budu zase na té louce, mezi těmi ženami, v energii lásky každé z nás.
Zdeňka Brzáková
