Poslední dobou mi dává obrovský smysl propojovat se a spolupracovat i s jinými ženami a muži, protože každý jsme v něčem výjimečný, vzájemně se doplňujeme a inspirujeme. Ale došlo mi, že tak, jako jsem si vybrala mušle a kamínky do své dlaně, se stejnou pečlivostí a vnímavostí je potřeba volit i ty správné lidi do svého života.
Víte, co je úžasné? Že ve vzájemné spolupráci můžeme celkově posílit rozvoj nejen náš, ale i mnohem více dalších lidí okolo nás. Jenže jsem také musela dostat pár kopanců, abych pochopila, že ne všichni to tak mají. A nemůžu si proto se všemi rozumět, ač by vzájemné propojení mělo smysl pro spoustu dalších lidí.
Kolik lidí tohle ale chápe správně? Je krásné k lidem mluvit, psát pro ně, ale skutečně žít, to co říkáme, a mít tam ten skutečný zájem o člověka? Nemají to tak všichni, ačkoli si myslím, že na začátku to tak u většiny bylo. Kde je ta hranice mezi osobním úspěchem a tím, že to pořád ještě děláme hlavně pro lidi? Je tenká a křehká. Přeji si, abych tohle v životě vždy ustála. A jsem vděčná, že mi do života poslední dobou přichází stále více žen, které to mají stejně. A to mi dává smysl!
Tak všechny tyhle myšlenky mi šly hlavou a já se rozhodla některé lidi prostě povolit a dovolit si, že nemusí být nutně součástí mého života. Že jsem vnímavá a citlivá žena, s obrovským, i když nenápadným potenciálem, zájmem o ostatní lidi, touhou je inspirovat, vytvořit okolo sebe obrovský vzájemně se podporující tým a že takové lidi chci okolo sebe JÁ.
Teď už vím, že někdy jsem prostě neposlechla svou intuici a přála si něco, co mě vlastně na té mojí cestičce zdrželo. A to je riziko přání 🙂 Ale nakonec i to zdržení bylo důležité, abych si uvědomila, jaká je ta moje cesta a lidé okolo ní. A hlavně, že pořád JSEM TU HLAVNĚ JÁ. A na to nesmím zapomínat.
Zdeňka Brzáková