Příroda je tu ryzí a čistá a stejně tak lidé. Mám to tady ráda, i když klasický vesničan ze mě asi nikdy nebude a pořád budu asi malinko vybočovat.
Nosím trochu lepší oblečení, než by se asi na správnou vesničandu slušelo, netrávím většinu volného času kolem zvířat, domečku a zahrádky, neštípu dříví, nemám skleník, neseču zahradu sekačkou, i když by mě, věřte mi, spoustu těch věcí bavilo, krom toho štípání. Pořád někam jezdíme, nebo někdo jezdí k nám, a občas jsme s mužem zažívali těžké chvilky vyčerpaní prací po nocích. To se pak asi do klidné a spící krajiny ozývaly zajímavé rozhovory 🙂
Ale rozhodla jsem se zabrat a prostě žít, sice možná malinko jinak, méně obvykle a pohodlně, ale stojí to za to!
Jsem stále více šťastná a všechno si najednou užívám úplně jinak. Jsem více vděčná, třeba i za dnešní den.
Pár let jsme bydleli ve městě, ale třeba Velikonoce byly takové nijaké. Tady to ŽIJE! Jako by se tu čas vrátil zpátky. Děti tu stále ještě chodí více ven, než sedí za počítačem. Ty starší se hned ujmou těch mladších. Běhají po lesích, jezdí na kole, hledají ptačí hnízda, zkoumají potůček, hrabou se v bahně, malují na silnici, dovádí se zvířátky, navštěvují se navzájem a člověk se nemusí bát je pustit vyběhat.
Často si říkám, jestli by bydlení ve městě nebylo pohodlnější a možná bychom lépe zapadli, ale tyhle chvíle mě vrátí zpátky.
A teď si jdeme vzít kolečko a v holínkách sednout do trávy a mateřídoušky. Snad zase nepřineseme poklady na botě 🙂
